...pro povzbuzení, potěšení, pousmání

návštěva malého prince

7. 4. 2010 18:12
Rubrika: K zamyšlení...

„Vzpomínka“ na návštěvu Malého prince 31. 8. 2008 (den po švíciné svatbě :o)) – moje první otevření a přečtení jedním dechem oné Exuperyho knihy

„Hledám přátele. Co to znamená ochočená?“

„Je to něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška.

„Znamená to vytvořit pouta…“

„Vytvořit pouta?“

„Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi zatím pro mne jen malý chlapec podobný statisícům jiných malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liška podobná statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mě jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…“

….

„Když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Zvuk tvých kroků bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zaženou pod zem, ale tvůj krom mě jako hudba vyláká z doupěte. Podívej se, vidíš ta obilná pole? Nejím chléb. Obilí nepotřebuju. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu skvělé, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí…“ Liška se odmlčela a dlouze se zadívala na malého prince.

„Prosím, ochoč si mě!“ řekla.

„Rád bych,“ odvětil malý princ, „ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí.“

„Známe jen ty věci, které si ochočíme,“ řekla liška. „Lidé nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků hotové věci. Ale přátelé nejsou na prodej, takže nemají přátele. Chceš-li přítele, ochoč si mě!“

„Co mám dělat?“ zeptal se malý princ.

„Musíš být hodně trpělivý“, odpověděla liška. „Nejprve si sedni kousek ode mne, na zem, do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si budeš moci sednout o kousek blíž…“

Druhý den přišel malý princ znovu.

„Bylo by lépe, kdybys přicházel pokaždé ve stejnou hodinu,“ řekla liška. „Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím víc čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím hodnotu štěstí! Ale když budeš přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, kdy se mám těšit na tvůj příchod… Je třeba zachovat řád.“

„Co je to řád?“ zeptal se malý princ.

„I to je něco hodně zapomenutého,“ odpověděla liška, „to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé.“

Tak si malý princ ochočil lišku. Ale přiblížila se hodina odchodu.

„Asi budu plakat…,“ stýskala si liška.

„To je tvá vina,“ řekl malý princ. „Nechtěl jsem ti ublížit, ale tys chtěla, abych si tě ochočil…“

„Ovšem,“ odpověděla liška.

„Ale budeš plakat!“ namítl malý princ.

„Budu plakat,“ řekla liška.

„Tím nic nezískáš!“

„Získám, vzpomeň si na barvu obilí.“ A dodala: „Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek – tajemství.“

Malý prince odběhl podívat se na růže.

„Vy se mé růži ani zdaleka nepodobáte, vy ještě nic nejste,“ řekl jim. „Nikdo si vás neochočil a vy jste si taky nikoho neochočily. Jste takové, jako byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě.“

Růže byly celé zaražené.

„Jste sice krásné, ale jste prázdné,“ pokračoval malý princ. „Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný kolemjdoucí pomyslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože jsem ji zaléval, dával jsem ji pod poklop, chránil jsem ji zástěnou, zabíjel jsem housenky, kromě těch dvou nebo tří, z nichž vyrostou motýli. Poslouchal jsem, jak naříkala, jak se chlubila, nebo jak někdy mlčela. Protože je to má růže.“

A vrátil se k lišce.

„Sbohem…,“ řekl.

„Sbohem,“ řekla liška. „Teď ti dám na cestu své tajemství. Je docela prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, to oči nevidí.“

„A protože ses své růži tolik věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“

„Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška, „ale ty na ni nesmíš zapomenout. Zůstáváš navždy odpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi odpovědný za svou růži…“

 

“Nikdy nevidíme to, co je důležité…“

„Jistě…“

„Je to jako s tou květinou. Miluješ-li květinu, která vyrostla na nějaké hvězdě, rád se v noci díváš na nebe. Všechny hvězdy rozkvétají květinami…“

„Ovšem…“

„Je to jako s tou vodou. Ta, které jsi mi dal napít, byla jako hudba… Vyluzoval ji rumpál i provaz… Vzpomínáš? Byla tak dobrá.“

„Ovšem…“

V noci se budeš dívat na hvězdy. Ta moje je příliš malá, abych ti ji mohl ukázat. Je to tak lepší. Má hvězdička bude pro tebe jednou z mnoha hvězd. Budeš tedy rád pozorovat všechny hvězdy. Všechny budou tvými přítelkyněmi. A pak, dát ti dárek…“

A znovu se zasmál.

„Ach človíčku … Tak rád slyším tvůj smích!“

„Právě to bude můj dárek… bude to jako s tou vodou…“

„Co tím myslíš?“

„Lidé mají své hvězdy, jenže ty nejsou stejné. Těm, kdo cestují, jsou průvodci. Pro druhé nejsou ničím než malými světýlky. Pro jiné, pro vědce, znamenají problémy. Pro mého podnikatele byly zlatem. Ale všechny hvězdy mlčí. Ty budeš mít hvězdy, jaké nemá nikdo…“

„Jak to myslíš?“

„Já budu na jedné z nich bydlet, bude se na jedné z nich smát, a až se podíváš v noci na oblohu, bude to pro tebe, jako by se smály všechny. Budeš mít hvězdy, které se umějí smát!“

A znovu se zasmál.

„Až se utěšíš, budeš rád, že jsi mě poznal. Budeš stále mým přítelem. Budeš mít chuť se smát se mnou. A když někdy otevřeš okno, jen tak pro radost… tví přátelé se budou divit, až tě uslyší smát se při pohledu na nebe. Řekneš jim: „Hvězdy mě vždycky rozesmějí!“. Budou si myslet, že ses zbláznil. Vyvedu ti tak pěkný kousek…“

A opět se zasmál.

„Bude to, jako bych ti dal místo hvězd tisíce rolniček, které se umějí smát…“

A znovu se zasmál. Potom zvážněl.

„Ale dnes v noci… sem nechoď!“

„Nehnu se od tebe.“

„Budu vypadat, jako by mě něco bolelo… trochu jako bych umíral. Nechci, abys to viděl, nestojí to za to…“

„Nehnu se od tebe.“

Jemu to však dělalo starost.

„Víš… taky kvůli tomu hadovi. Tebe nesmí uštknout… Hadi jsou zlí. Mohou uštknout jen tak pro potěšení…“

„Nehnu se od tebe.“

Něco ho uklidnilo: „Pravda, na druhé uštknutí už nemají jed…“

Neviděl jsem, kdy se vydal na cestu. Zmizel potichoučku. Když jsem ho konečně dohonil, šel rychlým odhodlaným krokem. Prohodil jen: „Ach, ty jsi tady…“

A vzal mě za ruku. Ale znovu se znepokojil: „Neudělals dobře. Zarmoutí tě to. Budu vypadat jako mrtvý, ale nebude to pravda…“

Mlčel jsem.

„Víš, je to příliš daleko. Nemohu s sebou vzít tohle tělo. Je moc těžké.“

Mlčel jsem.

„Bude jako stará opuštěná skořápka. Staré skořápky nejsou nic smutného…“

Mlčel jsem.

Poklesl trochu na mysli, zkusil to však znovu: „Víš, bude to pěkné. Také se budu dívat na hvězdy. Všechny budou studny se zrezivělým rumpálem. Všechny mi budou dávat pít…“

Mlčel jsem.

„Bude to hezké! Ty budeš mít pět set milionů rolniček, já pět set milionů studní…“

A také se odmlčel, protože plakal…

„Tady to je. Nech mě jít kousek samotného.“

Posadil se, protože měl strach.

Dodal ještě: „Víš… moje květina… jsem za ni odpovědný! Je tak slaboučká! A tak hloupoučká. Má jen čtyři maličké trny, aby ji chránily proti světu…“

Sedl jsem si; neměl jsem už sílu stát.

Řekl: „Tak… To je všechno…“

 

Zobrazeno 2810×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio