...pro povzbuzení, potěšení, pousmání

V moci jazyka je život i smrt...

11. 6. 2010 13:28
Rubrika: K zamyšlení...

Bylo nebylo... to jsem tak jednou musela k ukončení předmětu udělat zkoušku, ale i napsat nějakou "chytrou" esej. Tak jsem se zamyslela (občas je potřeba to udělat...:)), vzala si na pomoc pár knížek (to nikdy není od věci a někteří toho mají za sebou už zkrátka víc a k tomu se ještě umí vyjadřovat...:)) a vzniklo toto:

Partnerská komunikace aneb hebrejské přísloví říká „V moci jazyka je život i smrt“

Nelze nekomunikovat. O to víc v soužití lidí. A vlastně už i mlčením něco vyjadřujeme.

V souvislosti s vlastními zkušenostmi mě zaujala myšlenka populární knihy Garyho Chapmana[1], který vymezuje pět jazyků lásky, kterými mohou druzí promlouvat do našich životů. Je to pozornost, kterou se mohou ostatní vcítit do našich nejhlubších prožitků a vyjádřit nám tak svou duševní blízkost. Fyzickou blízkost a něhu pak mohou projevit fyzickým kontaktem. Jazykem darů nás zahrnují drobnými maličkostmi, které nás potěší. Prostřednictvím skutků služby nás obklopí praktickou péčí. A pátým „jazykem lásky“ jsou slova ujištění, kterými mohou ocenit naši hodnotu. To vše jako formy komunikace.

Podívejme se ale nejprve na specifika vztahu mezi mužem a ženou. Cilligan [2] spojuje odlišné prožívání vztahu s otázkou závislosti. Maskulinita je definována na základě separace (od matky) a feminita na základě přimknutí. Z toho plyne, že mužská pohlavní identita je intimitou ohrožena, zatímco ženská pohlavní identita je ohrožena separací.

Erikson[3] říká, že dívka nechává svou identitu nerozvinutou, protože se připravuje, že muž vyplní její vnitřní prostor, intimita jde ruku v ruce s identitou. Žena se poznává tak, jak ji znají druzí, skrze vztahy s ostatními. Oproti tomu u muže identita předchází intimitu.

Přestože svět „já“, který muži popisují, někdy zahrnuje i lidi a hluboké vztahy, nezmiňují se o žádné konkrétní osobě nebo vztahu. Zabývají se druhými při popisu sebe samých, když hodnotí identitu, nikoli když hovoří o její realizaci. Mužskou představivost místo přimknutí upoutává individuální výkon a měřítkem sebehodnocení a úspěchu jsou velkolepé nápady a vyniknutí na základě podaného výkonu. Asi není možné tato tvrzení generalizovat výhradně, ale mít tuto informaci někde „v koutku hlavy“ a vědět o ní při bližší interakci s příslušníky mužského pohlavím by mohlo být užitečným doporučením. Tudíž (s úsměvem a z ženského pohledu řečeno) chválit, chválit, chválit, podporovat výkon, seberealizaci mimo vztahovou rovinu a zároveň netlačit násilně partnera mužského pohlaví do sdílení, sdělování prožitků, neznechutit ho emočním vydíráním. Tedy vše by mělo být ideálně vyvážené, nikdo by neměl ve vztahu strádat. Proč ale potřebují ženy více diskutovat? Sdělovat a sdílet názory, slyšet více stanovisek, odhalit více pohledů na věc? Woolfová[4] to vysvětluje tak, že citlivost žen vůči potřebám druhých a přijetí odpovědnosti za péči je vedou k tomu, aby věnovaly pozornost i jiným hlasům než pouze vlastním a aby do svého úsudku zahrnuly i jiné názory. Partneři by se měli tedy naučit především upřímnosti a důvěře. Přijít s čímkoli, co mě trápí, co se mi nelíbí, co mi nevyhovuje. To vše přijatelnou neagresivní formou. Myslím, že snad u většiny situací z běžného života platí, že „podchytí-li“ se problém v začátku, je největší šance ho překonat, vyřešit, efektivně zpracovat, posunout se dál. Mluvit tudíž také o minulosti, zvycích z rodiny, výchovy. Nebát se ztrapnění a kritiky.

Vyplývá z toho, že větší zaměření na komunikaci by mělo být součástí už rané výchovy? Je to bludný kruh nebo „nekončící“ spirála, kdy děti přejímají způsob komunikace mezi rodiči a směrem k sobě jako normu, proto se tak chovají i v dospělosti, k partnerovi, ke svým vlastním dětem? Kde tedy začít?

Zdá se, že Chapmanova „slova ujištění“ už budou jakousi nadstavbou. Je třeba zaměřit se na „základy“, podstatu (verbální) komunikace. Behaviorální manželská terapie předpokládá, že partneři v konfliktových manželstvích postrádají bazální sociální dovednosti, a to umění komunikace a efektivního řešení problémů. Konkrétní nácvik komunikace pak zahrnuje trénink dovednosti naslouchat druhému člověku a správně porozumět tomu, co sděluje, a schopnosti srozumitelně a neagresivně vyjadřovat vlastní kladné a záporné emoce a požadavky. Insoo Kim Berg[5] pak ale v rámci poradenského sezení upozorňuje, že největší část rodinného násilí se vztahuje přímo k intenzivním pocitům, vyvolávaným mezi sebou navzájem. Rodinné sezení je prvotně určeno k otevření kooperativního cítění v rodině a ne k odreagování negativních pocitů. Pokud už jsou negativní emoce vyvolávány, mělo by to mít nějaký smysl, ale nemělo by to být samotným cílem. Při tréninku si pak terapeut všímá nevhodných komunikačních vzorců, které se snaží eliminovat, a naopak posiluje ty pozitivní. Neměli bychom se však omezovat „až“ na partnerské vztahy, i když je jasné, že v nich se tento problém manifestuje nejvíc. A kolik lidí se odhodlá „požádat o pomoc“?

Začít tedy sám u sebe. Vnímat rozdíly mezi způsobem mého vyjadřování a komunikací druhých lidí. Jednat tak, jak bych chtěl, aby se druzí chovali ke mně. A protože „v moci jazyka je život i smrt“, mluvit s druhými tak, jak chci, aby mluvili oni se mnou. Rozdávat a rozvíjet život, ne ničit a směřovat ke zklamání, smutku, smrti.

Člověk by měl „přirozeně“ umět shrnout to, co slyšel, a opačně potvrzovat, zda to tak skutečně myslel. Kritické výroky by neměly mít hodnotící charakter, neměly by označovat vlastnosti nebo motivy partnera, ale vypovídat o konkrétním pozorovaném chování, popřípadě vyjadřovat vlastní pocit. Snaha vcítit se do partnera, porozumět mu, akceptovat ho jako samostatnou odlišnou osobnost a podporovat jeho schopnost otevřeně a upřímně vyjadřovat a objasňovat své pocity je i jedním ze základních kamenů rogersovského přístupu v manželské terapii.

Snažit se. A snad se i nebát konfrontace, krize, neutíkat hned, „neházet flintu do žita“ nebo naopak nepotlačovat nějaký konflikt v sobě. Protože i krize může vést k růstu, když představuje příležitost střetnout se s překážkami v dalším vývoji. Odhaluje charakter, ale zároveň ho i vytváří a tříbí. Berg[6] nabízí možné otázky, jak dojít k původu konfliktu. Je třeba zaměřit se už na první signály, že něco není v pořádku. „Co je první znamení, že váš rozhovor skončí hádkou? Jaké jsou cesty, jimiž můžete zastavit diskusi, než se vám vymkne z rukou? (…) Napadají vás nějaké nové způsoby, které by se daly použít? Jak jste to udělal/a, že jiné, podobné situace jako tato, neskončily krizí, kdo udělal co, jak a kdy jinak, že jste to zvládli? (…) Jaké jsou podmínky nebo spouštěče, které usnadňují krizi?“

Kratochvíl[7] upozorňuje, jak verbální chování může být různými podněty ovlivňováno a samo může též působit jako ovlivňující činitel. S verbálním chováním může být různým způsobem manipulováno pomocí důsledků, které vyvolává. Je jisté, že je-li určité verbální chování odměněno pozorností, zájmem, pochvalou nebo příjemným chováním partnera, lze očekávat, že se pak bude vyskytovat častěji. Opačné tendence pak budou povzbuzovat spíše vyhasínání. Samo verbální chování může působit také jako ovlivňující činitel, jako odměna nebo trest, podle toho, zda obsahuje uznání, ocenění nebo odmítnutí a výtku.

Podle Chapmana[8] má člověk přirozeně sklon hovořit svou vlastní řečí lásky. „To znamená, že projevujeme druhým lásku v jazyce, díky němuž bychom se cítili milovaní my. Pokud to však není primární jazyk lásky toho druhého, nebude to pro něj znamenat totéž, co by to znamenalo pro nás. (…) Naučit se sdělovat lásku a ocenění jazykem, který ten druhý dokáže přijímat, je klíčem k zlepšení všech mezilidských vztahů“. Nejde jen o partnerský vztah, stejná pravidla platí i pro komunikaci s rodiči nebo v zaměstnání.

Závěrem bych tedy chtěla vyjádřit své přání. Přání společnosti „sofistikovanější“, co se komunikace týče, důvěrných, upřímných, nic nezastírajících vztahů mezi lidmi, kteří tento společný poklad předávají dalším generacím. Vztahů plných pozornosti, slov ujištění, příjemné blízkosti a něhy, dárků a skutků služby.

A s pokorou bych byla vděčná, kdyby k zamyšlení snad i tato práce malinko přispěla.


[1][8] Chapman, G. D. (2005). Pět jazyků lásky pro svobodné a osamělé. Praha: Návrat domů.

[2][3][4] Cilligan, C. (2001). Jiným hlasem: o rozdílné psychologii žen a mužů. Praha: Portál.

[5][6] Berg, I. K. (1992). Posílení rodiny. Příručka krátké terapie. Praha: Vydavatelství NN, s. 120.

[7] Kratochvíl, S. (1992). Manželská terapie. Hradec Králové: Nakladatelství MACH.

Zobrazeno 990×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio