...pro povzbuzení, potěšení, pousmání

Bůh chodí po světě vždycky inkognito – Laurent Gounelle

31. 7. 2011 22:47
Rubrika: K zamyšlení...

Tak jsem si po státnicích konečně mohla přečíst něco neodborného:o) V knihkupectví mě zaujala jedna docela bichle...

...nová kniha autora mezinárodního bestselleru Muž, který chtěl být šťastný je poutavým a inspirativním příběhem, který otevírá cestu k nejhlubším úvahám o nás samotných: Jak překonat své zábrany, strach a naučené chování a vybočit z nalinkované cesty svého života, když nám nepřináší uspokojení? Jak se vymanit ze stereotypů, které omezují náš život? Jak poznat sebe sama?


Představte si, že jste úplně na dně, chcete skoncovat se životem, a v posledním okamžiku se objeví neznámý muž, který vám zachrání život. Vy se mu na oplátku zavážete, že uděláte všechno, co vám řekne, a splníte veškeré příkazy a úkoly, které vám uloží. Nemáte na výběr, na dohodu přistoupíte a ocitnete se v neuvěřitelné situaci, nad kterou nemáte žádnou kontrolu. Ze dne na den přestanete být pánem svého života. Váš život je ale najednou mnohem zajímavější než dřív. Začínáte si klást otázky, které jste si dosud nekladli. Prostřednictvím zkoušek, které podstupujete, začínáte objevovat sebe sama...

Postupně se vás však zmocní pochyby. Co má ten muž, který se vám připletl do života, vlastně v úmyslu? Kým doopravdy je? A kdo jsou ty záhadné postavy z jeho okolí? Na povrch vyplouvá čím dál víc podezřelých okolností a váš neklid se stupňuje...

Tolik obálka:o) Následují úryvky o sebevědomí, sebedůvěře, vzteku, o tom, jak se nepřizpůsobovat očekáváním druhým, když to po nás nikdo nežádá...

 

„Když děláš všechno pro to, abys druhé nezklamal, uspokojil jejich očekávání nebo respektoval jejich zvyky, může to u některých lidí vést k tomu, že na tebe kladou o to větší nároky jako by cítili, že je tvou povinností podřídit se jejich přání. Vlastně jim to připadá úplně normální.Pokud máš výčitky, že odcházíš z práce dřív, tvůj šéf je v tobě ještě posílí. A nemusí to být žádný tyran. Dělá to podvědomě. Vnímá, že je pro tebe nepřijatelné odejít dřív, a proto to tak cítí i on. Příčinou jeho reakce není nikdo jiný než ty sám.“

 

„Svoboda je v nás. Musí vzejít z našeho nitra. Nečekej, že se objeví odněkud zvenčí.“

 

„Existuje řada studií o lidech, kteří se zachránili z koncentračních táborů během druhé světové války. Jedna z nich zjistila, že téměř všichni mají jedno společné: uvnitř zůstali svobodní. Když měli například na celý den jen kousíček chleba, řekli si: Můžu ten chleba sníst, kdy chci. Můžu se sám rozhodnout, kdy ho spolknu. I díky bezvýznamným možnostem volby jako tahle si zachovali pocit svobody. A zdá se, že právě tento pocit svobod jim pomohl přežít...“

 

„Jak se tedy mohu sám od sebe osvobodit?“

„Na to neexistuje žádný recept ani jediný správný způsob, jak toho dosáhnout. Je však užitečné rozhodnout se po nějakou dobu dělat něco, čemu se obvykle vyhýbáme jak čert kříži...“

„Mám trochu dojem, že jediné, co mi od samého počátku radíte, je abych dělal to, co nemám rád. Takhle se tedy člověk v životě vyvíjí?“

„Tak prosté to zase není. Ovšem, když se v životě držíme zpátky od všeho, z čeho máme strach, připravujeme se o příležitost poznat, že většina našich obav jsou jen výplody naší mysli. Jediný způsob, jak zjistit, zda to, čemu věříme, je pravda či nikoli, je ověřit si to v terénu! Někdy proto stojí za to vzít sám sebe za ručičku, i kdyby to mělo trochu bolet, a zažít si to, co nám nahání úzkost, abychom měli možnost zjistit, že jsme se možná mýlili.“

 

„Chceš-li zůstat celý život mladý, musíš se dál vyvíjet, učit se, objevovat, a neustrnout na zvycích, díky nimž tvá mysl zkostnatí, ani na otupujícím pohodlí toho, co už umíš.“

 

„Prozradím ti tajemství. Tajemství, které ti umožní navázat vztah s kýmkoli, i kdyby pocházel z jiné kultury. Navázat kontakt a podnítit toho druhého, aby měl chuť se s tebou bavit, poslouchal tě, respektoval tvůj názor, i když se liší od jeho, a byl k tobě upřímný. – Nastav náruč vesmíru svého bližního a on se ti otevře. – Znamená to nejprve v sobě probudit chuť vstoupit do jeho světa. Znamená to zajímat se o něj do té míry, že budeš chtít zažít, jaké to je být v jeho kůži: s potěšením zkusit myslet jako on, věřit v to, v co věří, a dokonce i mluvit jako on, pohybovat se jako on... Až se ti to podaří, budeš schopen poměrně spolehlivě cítit to, co cítí ten druhý, a dokážeš mu opravdu porozumět.“

 

„Jedna věc je umět odolávat, ale umět něčeho dosáhnout, to je něco jiného. Aby se to člověku vůbec mohlo podařit, je tu jeden nezbytný předpoklad. Rozvinout v sobě přesvědčení, že je toho schopný. Pokud v hloubi duše není přesvědčený o tom, že je v jeho moci u svých nadřízených něčeho dosáhnout, nezíská nic, i kdyby nakrásně aplikoval ty nejlepší komunikační dovednosti na světě.“

 

„Když někoho zavrhuješ, byť i jen jeho myšlenky, nutíš ho, aby se obrnil a trval na svém. Proč by se měl zajímat o to, co říkáš, když ty sám jeho pohled na svět odmítáš? Když si dáš tu práci zaujmout jeho stanovisko – i když to někdy skutečně nemusí být nic příjemného – pochopíš, proč myslí tak, jak myslí, a proč jedná tak, jak jedná. Když se bude cítit pochopený a ne odsuzovaný, možná ti bude naslouchat a změní se.“

„Určitě to nefunguje na sto procent...“

„Jistě, ale opačný postup nefunguje nikdy. Obecně platí, že čím usilovněji se snažíš někoho přesvědčit o své pravdě, tím silnější u něj vyvoláš odpor. Čím víc chceš, aby změnil názor, tím menší je šance, že to udělá.“

 

„Když člověk spřádá pomstu, cítí energii, která má sice velkou sílu, ale je to energie negativní, ničivá, která nás stahuje ke dnu. Nikam nás neposouvá. Když se někomu mstíme, je to proto, že nám ublížil. Pomstou mu to chceme vrátit. V podstatě jednáme jako on, přistupujeme na jeho způsob fungování... Vyhrává tedy on. Podařilo se mu vnutit nám svůj model chování, i když tak učinil nevědomky. Přiměl nás k tomu, abychom byli stejně zlí jako on. Až se lidé přestanou mstít, bude na zemi mnohem méně válek. Každým dnem může přibývat mrtvých, které je třeba pomstít. Nikdy to neskončí, dokud těm trpícím mužům a ženám nepomůžeme pohřbít – nikoli jejich mrtvé, ale touhu po pomstě.

Tvůj vztek produkuje energii, sílu, a ty tuto sílu můžeš přesměrovat a využít ji tak, aby sloužila tvým zájmům, zatímco pomsta ti nepřináší vůbec nic, jen všechno ničí.“

Ze všeho nejdřív musíš vyjádřit to, co máš na srdci – buď tak, že tomu člověku jednoduše řekneš, co si myslíš o tom, co udělal, nebo symbolicky. Můžeš mu například napsat dopis, ve kterém mu vyliješ své srdce a vyjádříš všechen svůj hněv, načež ten dopis hodíš do řeky nebo spálíš. Očistíš se od nahromaděné nenávisti, která ti působí bolest. Musíš to ze sebe nějak dostat. Jen tak budeš moci přejít do druhé fáze. Dokud setrváváš ve stavu hněvu, tvoje mysl je omámená touhou po pomstě, a tak nemůžeš jednat sám za sebe. Osnuješ plány, utápíš se v pocitu ukřivděnosti a nehneš se z místa. Tvé emoce tě blokují. Ve druhé fázi využiješ energii k činu, například uděláš něco, čeho by ses nikdy neodvážil. Něco konstruktivního, co je skutečně v tvém zájmu.“

 

„Všichni se rodíme se stejný potenciálem sebedůvěry. Potom slyšíme poznámky rodičů, vychovatelů, učitelů... Pokud máme tu smůlu, že jsou všechny negativní, představují kritiku a výčitky a zaměřují naši pozornost na naše neúspěchy, chyby a selhání, zakoření v našem myšlení pocit nedostatečnosti a sebekritiky. Nakonec nás sebemenší neobratnost znejistí, sebenepatrnější selhání nás přiměje k pochybování o sobě samých a zcela bezvýznamná kritika nás zdrtí a vyvede z míry. Mozek si zvykne reagovat negativně a při každé další zkušenosti se tyto neuronové spoje posilují. Naše mysl totiž na svých myšlenkových návycích velice lpí, přestože nám způsobují utrpení. Špatné návyky mysli nelze vymazat. Je ovšem možné přidat k nim nové a dosáhnout toho, že se stanou neodolatelnými. Lidi nezměníš. Můžeš jim jen ukázat cestu a probudit v nich chuť se po ní vydat.“

„Každý večer se na chvilku zamyslíš a někam si zaznamenáš tři věci, které jsi ten den dokázal a na které jsi hrdý.“

„Ve skutečnosti neexistuje žádné zázračné řešení, které by ti dodalo sebevědomí ze dne na den. Úkol, který ti svěřuji, musíš chápat jako malou sněhovou kouli. Strčím ji z vrcholu hory, a pokud se s ní budeš kutálet dost dlouho, možná se na ni nabalí víc a víc sněhu, až nakonec ve tvém životě způsobí lavinu pozitivních změn. Díky tomuto úkolu si uvědomíš, co všechno děláš dobře, co všechno se ti každý den daří. Tak se postupně naučíš zaměřovat pozornost na své kladné vlastnosti, na své silné stránky, na všechno, co z tebe dělá dobrého člověka. Pocit tvé osobní hodnoty v tobě poroste, až se stane nezlomnou jistotou. Pak už tě žádná kritika ani výtka nedokáže rozhodit. Nedotkne se tě, a dokonce budeš schopný tomu, kdo na tebe zaútočil, odpustit a soucítit s ním...“

 

„Když tě křivě obviní, musíš ho mučit tím, že mu budeš klást otázky jako při výslechu... Místo aby ses ospravedlňoval, pokládej mu otázky, aby se musel ospravedlnit on. A nevzdávej to. Je na něm, aby své výčitky doložil, ne na tobě, abys dokázal, že jsou neoprávněné. Nech ho trochu podusit ve vlastní šťávě. Zažeň ho do úzkých. Zeptej se ho, na čem zakládá svá tvrzení, a nenech se obalamutit výmluvami. Jdi do hloubky, chtěj po něm upřesnění a konkrétní důkazy.“

 

„Změnou, které chceme ve světě docílit, se musíme stát my sami...“ Gándhí

„Jediné hranice jsou ty, které si stanovujeme sami.“

„Kdo chce zdolat horu, nesmí padnout na kolena před její výškou.“

„Skutečnost na sebe někdy bere podobu strašlivého draka, který omdlí, jakmile se odvážíme pohlédnout mu do tváře.“

Sdílet

Komentáře

pavli Ze všeho, co čtu, na co koukám apod. se snažím si aspoň něco malého odnést. A tahle knížka splnila účel, který jsem jí v danou chvíli připsala. Přečíst si poutavou (a souhlasím s wejuškou místy zábavnou :o)) „beletrii“ (až s prvky detektivky :o)). A myšlenky (které ale vůbec nemusíte nekriticky přejímat) byly příjemným bonusem.
Knížka mě zaujala titulem (který jsem použila v názvu příspěvku, nejde tedy o žádnou interpretaci), přesto (@MiroslavKratochvil:) bych ji nepovažovala za duchovní literaturu.

pavli @jarkao: Souvislost s Bohem a vírou jsem vnímala tak trochu mezi řádky. Nechci někomu odhalovat „podstatu“ knihy, ale až v závěru (a dalo by se říct „pozdě“) se ukáže, že ústřední dvojici spojuje vztah otec-syn. Otec, který se po letech snaží dostat do blízkosti syna a pomoct mu ke spokojenosti a plnohodnotnému životu. A možná i tak (@Zuvík:), že růst můžeme jen na pevných základech...
Tloušťka knížky ukazuje, že Alanova cesta ke zdravé sebedůvěře a snad smyslu života byla pěkně dlouhá a vůbec ne jednoduchá. Navíc právě bez „strážného anděla“ nebo „Boha“ by nejspíš flintu skutečně hodil do žita (a spáchal sebevraždu)...
@wejuška: jj, zkrátka pár podnětů, které mě přivedly k tomu možná se nad některými věcmi min. zamyslet :o)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio